Civilizační nešvar - zraněné vnitřní dítě
Vnitřní dítě. Složka osobnosti člověka, kterou má většina lidí v západní civilizaci zraněnou, zašlapanou či potlačenou. Zpravidla proto, že jsme od malička vychováváni k tomu potlačovat své potřeby, radost a emoce, pokud se to zrovna nehodí těm, kteří mají v ruce větší klacek. Typicky rodičům a učitelům.
Zraněné či potlačené vnitřní dítě se v dospělosti projevuje například ztrátou radosti ze života, neschopností radovat se jen tak, bez příčiny, neschopností vyjadřovat své emoce, propadání se do strachů a úzkostí, strachem z odmítnutí, či neschopností mít se rád a být šťastný bez nutnosti nějakého racionálního zdůvodnění.
Vnitřní dítě v sobě nese všechna psychická zranění - nezpracované emoce a nenaplněné potřeby. Jsou to všechny naše pocity a vnitřní hlasy, které jsme jako děti nemohli či nesměli vyjádřit a které nesou náš strach, hněv, stud a zoufalství, stejně jako naše nadšení, radost, štěstí a lásku.
V situacích, kdy nám rodiče nedokázali projevit pozornost, lásku, přijetí, pocit bezpečí a jistoty, které jsme potřebovali. Například ve chvílích, kdy jsme se vztekali, báli se nebo plakali a reakcí našich blízkých byla snaha naše emoce potlačit. Ignorováním, odmítáním, zlehčováním situace, posměchem, ponížením, případně trestem.
Jestliže se nám v dětství nedostalo potřebné podpory a příznivých podmínek pro náš rozvoj, nemohli jsme správně dokončit jednotlivé vývojové fáze a ty v nás zůstaly zablokovány.
Jako děti jsme byli nuceni se s těmito zraněními a bloky ve vývoji nějakým způsobem vyrovnat. A tak jsme si osvojili nezdravé strategie a vzorce chování, které nám tehdy zajišťovaly do určité míry přežití. Jenže v dospělosti, kdy už se nemusíme před nikým sklánět, kdy už konečně můžeme projevit svůj potenciál a plnit si své sny často zjišťujeme, jako by nás něco blokovalo.
Jsme k sobě nebo k druhým přehnaně kritičtí, bojíme se odmítnutí, a tak nedokážeme prožívat intimitu ve vztazích, nevěříme si, přílišnou pracovitostí se snažíme dokázat, že jsme dost dobří, necháváme se využívat druhými, a to vše proto, že tolik toužíme po lásce, pozornosti, uznání, přijetí, bezpečí a jistotě, kterých se nám v dětství nedostalo.
Stále dokola odehráváme naše dávná zranění, protože jsme si v dětství neosvojili žádné zdravější způsoby chování a jednání. A tak potřebujeme znovu objevit naší ztracenou sebeúctu, sebedůvěru a sebevědomí a doplnit si vše, co jsme v dětství postrádali.
Musíme se naučit chovat se k sobě s respektem a láskou, dát svým emocím dostatek pozornosti a přijetí, přestat se posuzovat a odsuzovat a hlavně naučit se radovat, naučit se dělat si radost, naučit se užívat si okamžiku stejně tak, jako to umí děti, než jim dospělí tuto schopnost zničí.
Teprve pak někteří pochopí, že všechny tyhle bloky a zranění, kterými si prošli a které museli v dospělosti pracně zpracovávat a harmonizovat, nechtějí předávat dál svým dětem. Nechtějí, aby si jejich děti museli něčím podobným projít taky. A tak hledají, jak tato zranění ve svých dětech nezpůsobovat.
A právě o tom jsou moje semináře Kvantovky MATRIX 7+8 na téma Děti a Kvantová rodina, aneb 4 pilíře pro vytvoření harmonického prostředí na základě poznatků kvantové transformace. Aby naše děti nemuseli v dospělosti zbytečně trpět a investovat čas, energii a prostředky do terapií, odblokací, hledání sama sebe, nebo úplně přinejhorším třeba do antidepresiv.
A stejně tak můžete poznatky ze semináře aplikovat i do vztahu s vaším vnitřním dítětem, do jeho dovýchovy, harmonizace bloků a zranění, do zpracování nedořešených emocí atd. Věřím, že každý člověk má právo i schopnost být šťastný a radovat se tady a teď, s tím co zrovna má k dispozici. Bez potřeby bát se, co si o tom kdo bude myslet.
