Pocit vnitřního štěstí

Tolik lidí žije životy těch druhých v domnění, že jsou sami sebou. Často v dětství slýchávali, že nejsou dost dobří. Že se musí víc snažit, aby na ně rodiče byli hrdí. Že musí dělat to či ono, aby je rodiče měli rádi. Že musí poslouchat a být hodní, aby si zasloužili uznání.

V dospělosti pak prožívají ve vztazích stresy, úzkosti a deprese. Nachází partnery, kteří jim potvrzují vnitřní podvědomou nedostatečnost. Mají kolem sebe lidi, kterým potřebují dokazovat svou hodnotu. Žijí tak, aby hlavně ti ostatní byli spokojeni. Vždyť co by si o nás řekli, nemuseli by nás mít rádi, že ano..

Dál pak vychovávají své děti v podobných myšlenkách. Aby byly hodné, poslouchaly, plnily přání a očekávání rodičů, aby potlačovaly své emoce i samy sebe, protože cílem vztahu přece je, aby ten slabší (dítě) dělal tomu silnějšímu (rodič) radost. Jen tak že si zaslouží lásku, respekt a uznání. 

K pocitu vnitřního štěstí však vede jen jedna cesta. Být šťastni sami se sebou, bez ohledu na to, co si o nás kdo myslí a jak kdo hodnotí naše kroky a názory. Nemít potřebu se zavděčovat, nemít potřebu se potlačovat jen proto, abychom naplnili očekávání druhých.

Být si vědomi svých kvalit a stejně tak umět ocenit kvality ostatních. Neponižovat se, ale ani nepovyšovat. Nemít potřebu manipulovat druhé, abychom dostali pozornost a lásku. Protože to všechno si ve skutečnosti můžeme dát sami. Pokud budeme znát svou hodnotu. Pokud nebudeme oběti, ale staneme se tvůrci svých životů.

Pro někoho, kdo celý život žije pro ty druhé, aby dosáhl jejich uznání, lásky a pozornosti, to může být náročná cesta. Ale rozhodně se vyplatí na ní vykročit. Výsledek za to stojí.