Odvaha začít a něco změnit

Většina lidí je odmalička vychovávána k tomu hledat důvody proč něco nejde, případně kdo může za jejich neúspěchy. Je to jednoduché a funkční náboženství, nejčastěji automaticky přejímané od rodičů. Vždy rychle najde pohodlné zdůvodnění, které současně potvrdí "správnost" filozofie, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a že za vše co se nám děje špatného může někdo jiný.

Nejde o to, že by lidé byli líní, spíš mají strach. Strach ze změny, strach z nepoznaného, strach z hodnocení od druhých, či strach z dalších různých věcí, které si třeba ani neuvědomujeme.

Možná proto mnozí raději volí jistotu nespokojenosti, frustrace a utrpení, než cestu jinam, kde to však ještě neznají, kde nemají jistotu, kam až dojdou a také nevědí, jak se k té nové cestě postaví jejich okolí. Co když se to někomu nebude líbit?

Extrémy, které nás nutí buď něco dělat, nebo naopak stagnovat a raději se schovat, jsou přirozenou podvědomou reakcí části mozku, označovanou jako Plazí mozek. Ten nepoužívá logiku ani strategické plánování, má za úkol chránit naše přežití nejjednodušším možným způsobem. Takže třeba útěkem, nebo stagnováním. Výzvu považuje Plazí mozek za nebezpečí.

Člověk však na rozdíl od plazů dostal do výbavy i pokročilé části mozku, díky kterým může plánovat, projektovat, učit se a řešit problémy jinak, než útěkem či hibernací. Třeba prací na sobě. Na své vůli, odhodlání, schopnosti vystoupit z komfortní zóny a nepodělat se z toho. Odhodláním něco změnit a hlavně rozhodnutím něco změnit.

Čekat, že strachy odejdou tak nějak samy od sebe, je sice pohodlný plán, avšak může trvat spoustu let, nebo se i vůbec nenaplnit. A během těch let pak předáváme nevědomě všechny ty strachy (včetně toho ze změny) svým dětem.

Je však rozhodnutím a zodpovědností každého člověka, zda mu za to stojí vystoupit z komfortní zóny a udělat něco pro to, aby se v budoucnu cítil a měl lépe.

Neříkám, že je to snadné. Když se učíte jezdit na kole, lyžích nebo snowboardu, taky zpočátku víc padáte na zem. V těchto případech však většina lidí chápe, že jim stojí za to podstoupit pár hodin či dní padání, protože ví, že po čase už to bude fajn, vše se naučí a budou si užívat ten krásný cílový stav.

Otázka tedy zní, proč ten samý proces lidé nejsou ochotni podstoupit i v rozvoji své osobnosti? Čímž se opět dostáváme k prvním větám tohoto článku. Nicméně, změna je možná. I pro ty, kterým celý život nakukávali, že to možné není, nebo že oni na to nemají. Dokázala to už spousta lidí. Více na seminářích Kvantovky MATRIX.