Když se z vašeho štěněte stane kočka

Reaguji tímto na skvělý a vtipně podaný článek, který najdete dole pod dalším nadpisem. Bohužel se však článek dopouští velmi rozšířeného prohození příčiny a následku, kdy považuje za přirozenou součást vývoje to, že se děti v pubertě začnou vymezovat proti svým rodičům.

Jenže ono to tak není. Stačí se podívat na rodiny, kde se tak neděje, kde naopak s příchodem puberty se z dětí stávají skvělí a komunikativní parťáci. A pokud zapátráme proč tomu tak je, vyjde nám poznání, které mimochodem učím i na Kvantovce MATRIX.

Především nezaměňujme Normální za Přirozené. Normální = statisticky nejpravděpodobnější, bez ohledu na to, proč tomu tak je, a zda je to přirozené. A zde je právě jádro pudla. Většina lidí považuje za normální přistupovat ke svým dětem podobně, jako k těm štěňatům v článku.

Vychovávají děti tak, aby dobře poslouchaly, reprezentovaly své rodiče, plnily příkazy a očekávání. A odměňují je, pokud se jim to daří a trestají je, pokud se jim to nedaří.

Jenže dítě není pes. Takže poté, co se jeho mozek dovyvine ke schopnosti mentálního rozlišení a sebeuvědomění, přichází vnitřní potřeba definovat se jako lidská bytost, ne jako pes.

V rodinách, kde k dětem přistupovali s respektem jako k lidské bytosti se pak z puberťáka stává skvělý parťák, který vnímá rodiče jako své vzory. Tam, kde děti učili především poslouchat, být hodné a plnit očekávání rodičů, se pak logicky děje opak.

Základem sebeuvědomění je totiž touha definovat "Kdo jsem, kam patřím, proč tu jsem a kam směřuji". Mozek v pubertě však ještě není dost zralý na to, aby to byl schopen definovat jen tak. Potřebuje inspiraci. Lidské vzory, od kterých může kopírovat.

To však nerespektující rodiče nesplňují. Puberťák je začíná vnímat jako nešťastníky, případně agresory, kteří ho celou dobu navíc manipulovali skrz lásku. Hledá si tedy jiné vzory. Těm bude naslouchat a ty bude respektovat.

Jenže mysl, kterou učili celý život slepě následovat, nedokáže ještě posoudit opravdovou lidskou kvalitu. A tak se stává, že nově nalezené vzory sice naplňují pubertální potřebu schopnosti seberealizace, avšak po jiných stránkách bývají občas značně defektní. Ovšem, to je už zase jiná kapitola.

Podrobněji se tímto tématem zabýváme na seminářich MATRIX. Včetně funkčních návodů, jak se v očích dětí transformovat z pozice rodiče nešťastníka či rodiče agresora do pozice parťáka hodného následování. 

Článek od Psychologického ústavu Akademie věd ČR

Školní rok je tu a už potřetí nebude nejspíš úplně běžný. Vaše děcko je možná už teď otrávené, demotivované, podrážděné, unavené, lhostejné, a to obzvláště, je-li to teenager. A není se čemu divit, dospívající jsou ve fázi expanze a aktualizace systému. Tělo jim narostlo do nových objemů, že je pro ně samotné obtížné určit, kde vlastně zrovna začínají a kde končí. Do toho se celý jejich nervový systém aktualizuje, staré a málo používané aplikace se odinstalovávají a nové se teprve stahují a zkoušejí, zda fungují a půjdou použít. 

Je to nepříliš jednoduchá a málo oblíbená verze nervové soustavy, asi něco jako Vista, zcela nekompatibilní se starým i novým systémem, komplikovaná a neintuitivní pro uživatele, pomalá a náročná na hardware i pro všechny ostatní, nepoužitelná a nesrozumitelná pro ty, co Visty už s velkou úlevou nemají. V některých populárních článcích je ale změna chování dospívajících, respektive přechod z dítěte do dospívajícího, trefně přirovnávána k proměně štěněte v kočku. 

Dlouho jste totiž měli doma štěně. Štěně vrtělo ocáskem, kdykoliv jste mu věnovali pozornost, iniciovalo komunikaci a hru, chtělo s vámi vždycky a kamkoliv ven, snažilo se udělat, co se mu řeklo a jakkoliv vás potěšit. Štěně bylo celkově nadšené z vaší pouhé přítomnosti. Navíc učenlivě nosilo balónky a klacík, dokonce bylo ochotné ukázat, co nešvarného provedlo, na požádání vyjádřit stud i vinu a říct si o bezpodmínečné odpuštění jediným chudinka štěňátko pohledem.

 Štěněte bylo všude plno, pletlo se a slídilo za Vámi, že jste se před ním i schovávali na záchodě. Štěně bylo radostné, že vás vidí, že jste doma, že dostane pamlsek, že na něj mluvíte, že nese míček, že se jde ven, že se k vám stulí, jakmile si sednete. A štěně bylo smutné, když jste šli pryč a nechtěli ho vzít s sebou. Štěně se nechalo poponášet, česat, vychovávat, určovat dávky a skladbu potravy, 

štěně bylo prostě boží. Jenže jednoho dne, vlastně ukrutně brzy, se probudíte a z Vašeho štěněte… je kočka. Kočky jsou fajn. To vaše chování "jako ke štěněti" je divné. Kočky jsou rezervované, nezávislé a oproti štěňatům tiché. Mnohdy ani nevíte, zda jsou doma. Sice vás potěší svojí milostivou přítomností, ale komunikují s vámi jen tehdy, když něco potřebují. 

Chování vašich koček je oproti štěněti poněkud matoucí. Syčí jak chrliči, vrčí, seknou drápem, proletí místností tam a zpět bez zjevného důvodu či příčiny. V jednu chvíli se zdá, že vás nenávidí, a v další chtějí vaši veškerou a ničím nerušenou pozornost. Musíte být vždy připraveni reagovat na jejich náklonnost; zároveň je ale obtížné poznat, zda se k vám blíží, abyste je pohladili, nebo vás jdou sežrat. 

Kočky jsou noční tvorové, v noci řádí a přes den spí nebo usínají, což nemusí být v souladu s vaším denním režimem. Všude po sobě nechávají stopy. Zatímco si vaše štěně hrálo s míčem nebo s tkaničkou, kočku zajímá na hraní jen myš. Kočce nemá smysl dělat pelíšek nebo udělovat pokyny ohledně spaní: stejně si spí vždycky někde jinde se zvláštním důrazem na válení se ve vámi uklizeném prostoru.

Neustále chtějí pouštět ven a chtějí ubezpečení, že kdykoliv mohou ven, aby se vzápětí mohly drát dovnitř. Vaše kočka potřebuje prostor. Chce péči a starání se, ale jen když sama chce. Platí jednoduchá velezásada, že iniciativa k sociálnímu kontaktu vychází vždy a pouze ze strany kočky. 

Pokud se chcete dozvědět, jak se vaše kočka má, rozhodně na ni nemluvte napřímo, ale jen tak, mimochodem, skoro omylem a nedopatřením. Vaše kočka naprosto nesnáší, když na ni zíráte. Oční kontakt není nikdy ani trochu žádoucím způsobem komunikace! Oproti vašemu štěněti si kočka zírání vysvětluje negativně, jako akt nežádoucí pozornosti ba dominance.

 Zároveň je velmi obtížné vydržet kočku nepozorovat – bývají neuvěřitelně zábavné a vtipné. Ovšem, jestliže kočka zachytí váš pátravý či zkoumavý pohled, raději rychle mrkejte, jakoby vám něco spadlo do oka. Pokud totiž chcete vědět, jak se vaše kočka má, zíráním na ni to nezjistíte. 

A vždy, když si chcete (nepřímo!) popovídat, ujistěte se, že má vaše kočka možnost z konverzace (tedy spíše vašeho monologu) odejít, pokud chce. Kočka se nenechá poponášet, česat, vychovávat, určovat dávky a skladbu potravy. Kočky jsou prostě boží. 

Krásný, veselý a úspěšný školní rok přeje PSÚ